Po prezentaci „Knih v exilu" v Praze na board meetingu ESU za mnou přišli zástupci evropských studentských svazů a říkali, že z vyprávění o tom, jak našim aktivistkám chybí maminčiny palačinky, skoro plakali. Pro nás, Bělorusy a Bělorusky, je téměř pravidlem, že něco postrádáme doma, ale pro cizince je to nezvyklá emoce».